Přátelé, kamarádi, dlouho slibovaný příběh o tom, jak jsem vyhořela je tady. Slíbila jsem ho a tak jsem našla odvahu a sepsala jej. Tohle nebude žádné fňukání, ale příběh o tom, jak na sebe dokážeme sami vytvářet tlak, který nás pomalu ale jistě ničí. Přestože je tohle téma pro mě stále citlivé a vracející se, sdílím ho tady s Vámi (tedy alespoň část) z jednoho důvodu, vím, že se s tím potýká spoustu z Vás ať už je Vaše práce či životní náplň jakákoliv. Možná se právě Vy taky plácáte v životě a přitom bude stačit jen přečíst si pár řádků o tom, že v tom nejste sami a jak málo stačí.
Nebudu tady zabírat do detailů, jako že už od malička jsem na spoustu věcí velmi precizní a důsledná, nespokojím se jen tak z něčím a nedokážu stagnoval na jednom bodě s pocitem, že se nikam neposunuji. I tady v dětství právě vznikají návyky, které nás bohužel v budoucnu dokážou tolik ovlivnit.
To, že člověk propadne občas depresím nebo nějakému pocitu, že je k ničemu známe snad všichni od puberty, emoce, hormony, životní situace, to všechno s námi mává a záleží na tom, jak se k situaci dokážeme postavit, jak ji vyřešit a ja se zvládnout postavit opět na nohy a udělat si v sobě rozumný závěr situace. Poučit se. Nicméně, všechno nás už formuje.
Překvapivé pro mě bylo to, že tento stav přišel v době, kdy jsem v podstatě vše dělala podle plánů, vše se dařilo a zůstával za mnou kus dobré práce. Rok 2023 byl plný, ale opravdu plný změn a taky si myslím, že úspěchů. Od začátku roku když přišlo VIP ocenění Forlife&Madaga si nemůžu téměř na nic stěžovat. Podařilo se opravdu spoustu věcí, novinek, celému teamu AINE se začalo dařit a nový brend salonu měl velký úspěch. Druhé místo v soutěži kosmetička roku na AKO kongresu a přesto ani to mě nezastavila a jelo se dál. Řeknete si, co bych ještě chtěla, co se mi mohlo přestat líbit a co mi tak ublížilo?
Přišel podzim, nikdy jsem nijak netrpěla podzimním počasím ani depresemi jako většina populace, kdy si řekneme, že pochmurné počasí s sebou nese i pochmurné nálady, které jsou typické. Pro mě tohle typické ale nebývá, každé roční období mám velmi ráda. Nicméně cítila sem na sebe velký tlak, snažila jsem se odpočívat, protože už jsem tento stav vyčerpání znala a věděla sem, že balancuju nad propastí.
Poslední velký projekt tohoto roku – rekonstrukce salonu, po velké akci Ježíšek stála na stole. Čekala mě velká investice a velká změna, já úplně na ty změny nejsem a těžko si zvykám, nicméně sem si řekla, pojďme do toho, nový salon potřebujeme a potřebujeme i změnu a multifunkční prostor pro více služeb.
V momentě kdy se začalo se chystalo spoustu změn, budoucí nový člen teamu se připravoval na začátek svého podnikání, a zároveň taky plánovala Jíťa odchod z práce a přechod na OSVČ. Všechno jsem samozřejmě s nimi prožívala a vrátilo mě to i na mé začátky, kdy jsem se opravdu na chvíli zastavila a řekla si tyto, těch pět let uteklo jako voda a kde jsem teď, co všechno se povedlo.
Pak jsem ale na tři týdny onemocněla, prodělala sem další zápal plic ve svém životě, a tohle bylo jiné. Nefungovaly žádné medikace, lapala sem po dechu, jen sem ležela v posteli a čuměla do stropu. Díkybohu za to, že se dnes seriály přepínají z dílu na díl samy, protože jinak bych byla schopná tam ležet v tichu a ani se nehnout. Tohle byl moment kdy mě zradilo mé tělo, spoustu lidí na mě spoléhalo a já byla na tři týdny vyřazena a nezvládla sem si ani uvařit. A tady to odstartovalo.
Moje práce je naprosto zbytečná, lidi by se bez kosmetiky přeci obešli … neměla bych dělat něco prospěšnějšího?
Tohle byla myšlenka, která mě strašila dnem i nocí, a já sem nechápala, kde se vzala, proč se vzala a jak s ní naložit. Vím moc dobře, že AINE prosperuje, že se lidi vrací, že služby mají rádi, že můj diář říká úplně něco jiného než moje myšlenky. Ale nějak to nešlo. Byla sem úplně bez šťávy a ani podpora blízkého okolí s tím nedokázala nic udělat.
Moje školení už není odpovídající dnešní době?
Přišla sem na to, že mě již nenaplňuje práce školitelky, že nedokážu sledovat nejnovější postupy a kvality a zároveň dělat svoji práci skvěle, že nedokážu čelit dalším ženám, kterým s nejlepším vědomím a svědomím předávám maximum své praxe, nedokázala sem najít v sobě důvod proč v tomhle pokračovat. Když mi tohle bralo víc než dávalo, rozhodla jsem se tady tu část vypustit, a alespoň trochu se mi ulevilo. A tak jsem šla postupně dál a dál odkrajovala. Hledala a škrtala, zatímco jsem ležela a lapala po dechu.
Z mého života odešel člověk, který pro mě byl velmi důležitý a nedokázala jsem se s tím smířit.
A pojďme si přiznat tlak na ženy, který si společnost mnohdy neuvědomuje – nebo uvědomuje? Já ani nevím. Pořád jsem byla žena těsně před třicítkou, která bydlí opět u rodičů, bez dětí, bez majetku a začíná odznovu. Přestože jsem ničeho nelitovala a byla šťastná a spokojená tam, kde jsem a s kým jsem … jak je možné, že si někdo dovolí tohle soudit a hodnotit? Kde vznikají nároky společnosti na moje reprodukční orgány a jejich časování? Tohle je vrchol dnešní doby, ale to jsme už v jiném tématu.
V situaci, kdy tělo potřebuje jen pár hlubokých nádechů jsem nemohla vůbec dýchat a i to byl možná ten problém, po druhém týdnu, kdy jsem měla pocit, že mi někdo klečí na hrudi už to vážně nešlo. Někdy stačí pár zlých komentářů, urýpaných poznámek a už to jede. Samozřejmě, když na sociálních sítích otevírání mnohdy kontroverzním témata – musím s tím počítat, žejo? Ale nějak toho bylo naráz hodně. Osobní zklamání v lidech, kteří se mě mnohdy ptali na radu – jakoby ztratili sever. V beauty businessu je to mnohdy přísné, protože úspěch se neodpouští a málokdo umí lidem přát. Nebavilo mě to. Nechtěla sem dál pokračovat a tak sem omezila sociální sítě.
Krátké vysvětlení na instagramu sneslo vlnu pochopení a spoustu lidí se mi omluvilo, nicméně neměla sem chuť, chuť tvořit, chuť se vracet do práce a moje práce mi přišly neprezentovatelné. Do toho pokračovala rekonstrukce a její financování – to se dělá taky těžko když člověk nevydělává protože nemůže. Přestože přišla malá úleva nastal další tlak.
Opora nejbližších je všechno, ale stejně člověk musí najít tu vnitřní sílu v sobě. A to se mi po nějaké době a pár terapiích povedlo. Zastavila sem se, nadechla a znovu si na papír sepsala, co se mi povedlo a na druhou stranu co naopak ne. Světě div se, musí to člověk vidět na papíře aby si tohle uvědomil?
Víte jak jsou ty obrázky, jak člověk zdolávání svůj úspěch jako horu a leze leze, pak padá a padá a pak zase leze a leze nahoru? Já tam byla, myslím nahoře. Ale nepodívala jsem se ani na ten výhled, nezastavila se a neužívá si ani chvíli a zase lezla dál, a to byl ten problém.
Soustředíme se na plány a cíle, ale neumíme si užít ten moment, kdy na ten cíl dosáhneme – proč? Myslím, že tohle si taky tak nějak nesené z dětství. Úspěch je totiž považován za samozřejmost a selhání – to se pořádně babrá a rozebírá. Proč se něco nepovedlo, a zaměřujeme se na to co se pokazilo, nikoliv na to, co se povedlo. Takže hurá? Jdeme opět do pracovního procesu? Ani omylem. Pořád popadám dech a nemůžu dýchat, po pár větách se zadýchám a není to dobré.
Pomalu jsem začala být aktivní na sítích a opět s Vámi komunikovat a musím říct, že ta záplava zpráv mně dodala hodně energie. Od zákaznic, od kolegyň – nemáte ani tušení, kolik se nás plácá životem a stále to nějak zvládáme! Umíme se podpořit a dodat si odvahu, podporu a sílu. Moc si toho vážím.
Přestala jsem na sebe vyvíjet podvědomý tlak – Instagram je místo, které se změnilo. Prezentace prací beauty oboru se změnila. Dnes už nestačí vyfotit před a po, ale ty nároky jsou mít dokonalou práci, tu práci mít dokonale vyfocenou, dokonale odprezentovanou na sítích a tak dále. Chvíli mi trvalo, než sem si uvědomila, že moje práce je být kosmetička a pmu artist a ne dokonalý grafik, fotograf, coppywriter, marketingový specialista a podobně. Vždyť to co dělám funguje a lidi mají rádi, jak Aine prezentuji, tak proč na sebe vytvářet takový tlak.
To, že hodinu neodpovídám na zprávy už pro mě taky není tlak. Nebudete věřit, kolik lidí napíše zprávu a za půl hodiny volá, že jsem pořád neodpověděla. Ne Vážně v dnešní době není naše povinnost být nonstop k dispozici. A tak jsem se naučila, že na zprávy odpovídám až tehdy, kdy se jim dokážu v klidu věnovat. Nedělám pak chyby a věnuji se jim na 100%.
Takže jak jsem se z toho vyhrabala? Sebrala sem svůj problém, rozbabrala ho na spoustu částí a ty jsem začala postupně odkrajovat. Neplýtvat energií tam, kde to nemá smysl. Nebýt nonstop k dispozici. Nebýt vždy dokonalá. Zastavit se a užít si když se něco povede. Oslavit to.
Díky dechových technikám jsem se pomalu ale jistě dostala na polovinu kapacity plic a mohla se vrátit do sedla a čekala jaké to bude, jaké bude mluvit průměrně s 8 -10 lidmi a být jim oporou. A světe div se, opět jsem zjistila, že moje práce má smysl, a že ano svět by se sice obešel bez kosmetiky, ale nebylo by to ono. Vy jste mě přesvědčili o tom, že jsem vybudovala místo, kam se rádi vracíte, místo kde načerpáte energii a odpočinete si – a to přece smysl dává.
A tak jsem s Vámi v salonu oslavila krásné Vánoce, trochu jinak než jsem dřív byla zvyklá, a pak se věnovala jediné oblasti, kterou jsem zanedbávala – sobě samotné a rodině. Problém není vyřešený, stále bojují s tím, že se učím se zastavit a zpomalit. Nevyčerpat se, ale doplňovat. Ale makám na tom. A dovolila jsem si být opatrná.
Velká úleva nastala, když jsem oslavila své třicáté narozeniny. Vidět pohromadě tolik lidí, kteří mě mají rádi a udělali pro mě tak nádhernou oslavu, kterou ještě dokázali půl roku utajit. Z toho budu čerpat ještě hodně dlouho. A tohle si odneste i vy všichni, vždycky tady pro nás někdo je. Vždycky.
Držte se ve svých těžkých chvílích přátelé, kamarádi. Nebuďte překvapení z podobných pocitů a nebuďte překvapeni, když přijdou v době, kdy si budete myslet, že je vše vlastně v pořádku. Já byla šťastná jako nikdy a přesto jsem se sesypala jako domeček z karet. Prej je to ale normální. Vždycky se někomu svěřte, terapie, deníčky, anonymě na internetech, svým blízkým – ikdyž se tohle zdá být nejjednodušší, věřím a vím, že přiznat tohle všechno blízkým je nejtěžší, protože mnohdy se tyhle problémy nadlehčují a srovnávají a nedává se jim taková váha, přestože se okolí snaží. Najděte pro sebe tu nejlepší variantu vyzpovídání se a pamatujte na to, že není se za co stydět. Tlak dnešní doby je tak obrovský, že má každý právo cítit se špatně, nedoceněný, vyčerpaný, nešťastný a podobně.
Nepodléhejme tlaku sociálních sítí, kde se jako úspěch bere šestkrát za rok být na dovolené, mít vlastní dům, atd atd … najděme radost a štěstí v maličkostech a v každém dni. Protože o tom to je. A nikdy nevíme, který den může být náš poslední.
Tak žijeme život jen podle sebe a svých představ, užívejte si každý den a každou maličkost, od toho jsme tady.